Něco o resuscitaci - AEDéčka

seznam článků
Něco o resuscitaci
Pomůcky pro resuscitaci
AEDéčka
Cardi Aid
Všechny strany

 

 

AEDéčka

Jen v Evropě prý ročně dojde k více než 700 000 zástavám srdce. Skoro polovina takových situací je provázena tzv. tachykardií či ventrikulární fibrilací.  Právě u té dochází k chaotické činnosti jednotlivých svalových buněk myokardu při níž nedochází k účinné kontrakcacd_01.jpgi srdce vedoucí k vypuzení krve. Může to být způsobeno jak ischemickou chorobou srdeční, úrazem elektrickým proudem, nebo poruchami vnitřního prostředí, zejména koncentrace draslíku. Později, i jen po několika pouhých minutách na místo dorazivší lékař, může nezřídka už zaznamenat pouze asystolii, která může znamenat konec veškerých nadějí. Proto už kdysi vznikla myšlenka automatizovaných defibrilátorů. Přístrojů, kterými by byl pacientovi včasně podán elektrošok, který by obnovil standardní srdeční činnost. Prostředek pro včasnou záchrannou akci v době, kdy ještě fibrilace nepřešla ve stav, znamenající už zpravidla naprostý konec. A právě o takovém vybavení si zde budeme povídat…

Elektrikou k záchraně?

Jaká byla vlastně cesta k současným přenosným defibrilátorům, které poměrně snadno může obsluhovat i medicínský laik? Lze říci, že poměrně dlouhá. Už v roce 1775 totiž Petr Christian Abildgaard předvedl, že je možno opět obnovit puls a u slepice působením elektrického impulsu externě přes její hruď. V roce 1899 fyziologové Prevost a Batelli objevili, že silnější stejnosměrný elektrický výboj zastaví fibrilaci, a pak se zase objeví normální rytmus. První defibrilace, která zachránila lidský život, byla provedena v roce 1947 chirurgem Claudem Beckem. Ten tehdy úspěšně defibriloval v otevřeném hrudníku lidské srdce. Kouwenhoven a Milnor v roce 1954 už defibrilovali srdce psa externě, tedy přes uzavřenou hruď výbojem z defibrilačního kondenzátoru. Obdobný postup pak byl v roce 1956 Paul Maurice Zoll aplikoval i u člověka.                         
acd_02.jpgNa nezbytném doplnění metodiky neodkladné resuscitace o defibrilaci se také významně podílel profesor Peleška z  pražského IKEMu. V roce 1962 sestrojil první použitelný bateriový přenosný defibrilátor. V Oregonu byla roku 1969 vykonaná záchranáři první defibrilace bez přítomnosti lékaře. V osmdesátých letech byl vyvinut první automatický externí defibrilátor AED a následně jej bylo rozhodnutím administrativy USA možno užívat i u záchranných složek bez lékařského vzdělání. Clintonův zákon z roku 1996 pak zajistil právní ochranu laickým poskytovatelům první pomoci, včetně užití AED. 1999 pak začíná společnost United umísťovat defibrilátory i do svých letadel a ty jsou nově k dispozici zaměstnancům i pro záchranné úkony na letišti v Chicagu.
Na přelomu tisíciletí Evropská rada pro resuscitaci ve svých Guidelines 2000 zapracovala užití AED i do tzv. laické první pomoci. V roce 2005 bylo v USA oficiálně vyškoleno v resuscitaci s použitím AED 80 milionů obyvatel, tj. cca 30% z celkového počtu. Nejen tam, ale všude po světě se tak stává defibrilátor postupně samozřejmým vybavením.

Rozšiřování AED

acd_03.jpgTzv. AED, tedy Automatické externí defibrilátory, se proto stále častěji systematicky nasazují v místech s vysokou hustotou lidí - veřejných prostorách a obytných oblastech, nákupních centrech, úřadech, sportovních stadiónech, letištích, příp. tam, kde není okamžitě dosažitelná lékařská pomoc. Jsou také stále četnější i v domácnostech rizikových pacientů. V některých zemích jsou už defibrilátory dostupné dokonce i i na ulici.
Tyto přístroje jsou navrženy tak, aby s nimi po krátkém zaškolení mohl pracovat každý laik. Zachránce přístroj jen otevře a ten ho už instrukcemi na displeji či hlasem provází celou akcí. Má naprogramovaný systematický algoritmus, podle kterého zachránci radí, co má dělat. Zachránce dle rad přístroje zavolá pomoc a pak nalepí na pacientův hrudník adhezní elektrody s názorně vyznačenými zónami jejich přesného umístění. Přístroj následně zanalyzuje jeho rytmus a doporučí či popřípadě nedoporučí podání výboje. Defibrilaci je třeba především provést co nejdříve, protože s časem pravděpodobnost přežití rapidně klesá. Je-li totiž výboj například podán do 3 minut od kolapsu, je pravděpodobnost přežití kolem 75 % - slušná šance vrátit osobu k životu. Pokud například zahájí oživovací úkony až posádka záchranky po 10. minutě (což je dost slušný dojezd…), reálné možnosti zabránění tomu nejhoršímu se už redukují na něco tak kolem 5%. Takže čas je zde zásadně proti nám…
Při defibrilaci vlastně prochází elektrika pacientovým myokardem, čímž způsobí depolarizaci všech jeho vláken. Tím dojde k jejich synchronizaci, po níž by se měl obnovit normální rytmus. Je to vlastně takříkajíc takový „reset“, jako jsme tomu například zvyklí u počítače. Samotná defibrilace vyžaduje dostatek elektrické energie, aby došlo k očekávanému efektu. Není-li dodaná energie dostatečná, je nutné výboj i opakovat. Ideální je proto taková optimální energie, která zvrátí fibrilaci napoprvé, neboť každý další výboj myokard poškozuje a snižuje procento záchrany pacienta. Proto jsou nyní preferovanější moderní bifazické defibrilátory, u kterých se polarita v polovině periody obrací a umožňují tak k požadovanému účinku výrazně nižší energii.

Nové trendy

acd_04.jpgPoslední zasedání Evropské rady pro resuscitaci ve svých Guidelines 2010 doporučeních zapracoval do standardů i změny ohledně užití AED. Je především zdůrazňována důležitost včasného a nepřerušovaného poskytování nepřímé srdeční masáže stlačováním hrudníku (neb, jak se běžně děje, až 60% resuscitační doby je pacient bez tak životně důležité nepřímé srdeční masáže). Při resuscitaci pacienta se srdeční zástavou vzniklou mimo nemocnici je ideální zajištění kvalitní KPR už během přinesení, přípravy a nabíjení defibrilátoru (avšak dosavadní rutinní tříminutové provádění masáže před analýzou rytmu a aplikací výboje se již nepovažuje za nezbytné). Také je kladen důraz na minimalizaci přerušení nepřímé srdeční masáže před výbojem a po něm. Pro co největší efektivitu se dokonce doporučuje pokračovat v kompresích hrudníku i během nabíjení defibrilátoru - výboj by měl být poskytnut nejpozději do pěti vteřin po posledním stlačení hrudníku. Zdůrazňuje se také nutnost okamžitého obnovení stlačování hrudníku co nejdříve po defibrilačním výboji. Už výše bylo zmíněno, že defibrilace je nejúspěšnější do 3 minut, pak její účinnost a tedy i šance na záchranu rapidně klesají. Systém umisťování sítě defibrilátorů na klíčová místa by se v budoucnu měl koncepčně provádět, aby byly přístroje dostupné pokud možno do zmíněné doby (tzn. optimální vzdálenost mezi AED cca do tří minut rychlé chůze). Místo, kde lze AED nalézt, by nyní pro větší přehlednost mělo být označeno mezinárodním symbolem.acd_05.jpg
Automatické externí defibrilátory jsou v současnosti dle mnoha zjištění z praxe také bezpečné a ověřeně úspěšné i u dětí.  I pokud není k dispozici snížená energie výboje nebo manuálně nastavitelná energie výboje, u dětí nad 1 rok věku lze použít běžné AED pro dospělé, a to bez dalších úprav.  Americké studie též připouštějí v případě nezbytnosti úkon defibrilace i u osob s umístěným kardiostimulátorem. A na závěr, na co se někdy zapomíná - před výbojem bychom měli osobu, jeli to nutné, na potřebných místech potřebně vyholit (pro lepší přilnutí elektrod) a také kupříkladu odstranit šperky či v raritním případě masivní piercing.

AED rizikem?

Kdy vlastně AED nepoužít? No zejména, pokud to po analýze pacienta sám přístroj nedoporučí. Nebo jak se například uvádí, může být diskutabilní defibrilovat někoho během jízdy ve vozidle – pohyb za jízdy zde totiž může znemožnit provést potřebnou analýzu rytmu srdce.  
Oproti častým obavám veřejnosti, je dle posledních zahraničních výzkumů nebezpečí defibrilátoru pro okolní osoby mizivé.  V již zmíněných Guidelines 2010 se uvádí, že „riziko újmy zachránce při použití defibrilátoru je velmi malé, obzvláště pokud má navlečené ochranné rukavice“. Musel by snad holou rukou sáhnout v okamžiku výboje mezi elektrody, a to být ještě celý mokrý… To pak by to acd_06.jpgmohla být už pořádná „šlupka“, ale rozhodně ne prý větší, než pokud si neopatrně sáhneme do zásuvky. Jedna z dalších diskutovaných možností je užití AED ve styku s vodou. Příkladem může být stav po tonutí, který po vylovení osoby vyžaduje výboj. Anebo jinak - autonehoda, při které by bylo nutné aplikovat defibrilaci za prudkého deště.  Zde se rozhodně doporučuje osobu alespoň co nejvíce osušit, zvláště pak oblast hrudníku (to je jasné, už jen proto, aby šly potřebně přichytit náplasti s elektrodami). Neublíží též přesunout osobu někam dále, nebo alespoň narychlo vložit alespoň něco trochu suchého (či méně vodivého, pokud leží např. na kovové podlaze) pod ní. Zkrátka aby se zamezil (či omezil) její kontakt s vodivým prostředím. Nejmodernější přístroje jsou prý však již připravovány i na podobně specifické situace. S jejich užitím se už počítá i na mokré kovové palubě lodi, nebo kupříkladu i za letu v natřásané helikoptéře.
Defibrilátor by se také neměl používat ve vysoce explozivním prostředí. Pokud jsou v případě nehody kolem hromadící se benzínové páry, evakuujeme osobu pro další úkony pochopitelně dále, z nebezpečné zóny. Někdy také mohou nastat určitá rizika výboje AED ve spojení s kyslíkem, u případně současně prováděné kyslíková terapie to dle názorů chemiků není tak horké. Za prvé – kyslíku se kolem resuscitované osoby jen sotva nahromadí kritické množství (ledaže bychom byli v malém stanu…) a pak výboj prochází tělem, takže „odpálení“ směsi by bylo, když ne nemožné, tak prý krajně nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobněji rozhodně dojde k úmrtí pacienta při s fibrilaci bez aplikace elektrického výboje použitím AED.

 



Translate

Hledat v článcích

Copyright © 2011 --- Profitactic s.r.o.--- All Rights Reserved. || Všechny ceny jsou uvedeny včetně 20% DPH. K přepočtu je používán aktuální kurz.
Webdesign -
graphic disign by Renat.sk plus spol. s r.o. - Templates www.rockettheme.com || Sitemap : site |

Úvod || Obchodní podminky || Kontakty  |