U naprosté většiny situací v terénu, které by vyžadovaly neodkladnou resuscitaci, zřejmě v první fázi nebude k dispozici nejen profesionální záchranářský personál, ale také pochopitelně i sofistikované vybavení. Přesto existují některé jednoduché pomůcky, které mohou i laikům nezřídka pomoci vykonat v krizové situaci maximum. V této části seriálu Tactical Rescue Academy se tak zaměříme na specializované příslušenství, které i nezdravotnickým silám umožňuje KPR provádět nejen bezpečněji, ale také i mnohem efektivněji.
Improvizace lepší než nic
O nebezpečí přenosu infekce prostřednictvím umělého dýchání jsme se již krátce zmínili v minulém díle. V momentech, kdyby se něco podobného mělo stát našim nejbližším, by asi měl sotva někdo déle váhat a shánět nějaký ten ať již sofistikovaný či náhražkový ochranný prostředek pro „hygieničtější formu“ komplexní resuscitace. Nejen hledání, ale i příprava takového prostředku totiž vždy o něco prodlužuje dobu, kdyby už se mělo něco nanejvýš urgentního vykonávat. Každý si asi uvědomuje, že jakýmkoliv prodlením postižená osoba zas o něco ztrácí šance zůstat na tomto světě. Každý z následujících prostředků totiž do jisté míry zdržuje. A to nemluvíme jen o jeho nalezení, vybalení a nachystání do potřebné polohy. Pokud budeme kupříkladu dokola zvedat, urovnávat a znovu na místo přikládat na ústa nějakou roušku či jinou podobnou ochranu, už tím můžeme více a více osobu ztrácet. U příbuzných či kamarádů bychom proto asi neměli vůbec váhat a přemoci se tak udělat maximum i bez jakýchkoliv podobných pomůcek. Nehledě na případné zvratky, krev, atd. A nějakou eventuální nákazu bychom v takových případech zřejmě už také rádi riskli.
U zcela neznámé osoby to bude asi jiné. Jednak může hrozit podstatnější riziko nějaké infekce a také se už nám nemusí „tak moc chtít“. Zkrátka vykonávat takovou činnost zcela bez něčeho, co například zamezí kontaktu úst při vdeších, může být velmi nepříjemné. Jistě, je pak možné vést pouze srdeční masáž, tj. bez umělého dýchání. Jde o možnost, kterou připouští i současně platný guideline 2010 (viz minulý díl seriálu), ale to např. při delším dojezdu sanitky (např. nad 20 minut) dle některých názorů prostě již nemusí plně dostačovat. Proto by měla být nějaká ta rouška základem jakékoliv lékárny, tu pro TCCC (pomoc v extrémních a bojových podmínkách) nevyjímaje. Takové pomůcky existují v mnoha formách – od prostého a laciného igelitového čtverce s otvorem až po důmyslnější záchranářské příslušenství. U některých, obvykle US výrobků je navíc středový ventil uzpůsoben tak, aby jej bylo možné stabilněji umístit do úst osoby a zamezit tak nežádoucím posunům během střídání dechy-masáž, především při provádění KPR jednou osobou. V případě nouze pak lze alespoň alternativní náhradu, která zamezí přímému kontaktu, snadno a jednoduše vyrobit kupříkladu z kusu běžného mikroténového sáčku – ten prstem v centru tlakem probodneme a vmáčklou část s otvorem pak umístíme do úst postižené osoby. V případě že bychom se dostali k nedýchající objeti autonehody, která má po nárazu zakrvácený obličej, by nám i taková improvizovaná vychytávka asi dozajista přišla vhod. Něco je pak vždy lepší jak nic. Ale i to stojí nějaký ten drahocenný čas, který v takových momentech neúprosně utíká.
Pozn.: v případě, že nemáme naprosto žádné pomůcky, které by nás chránily před hrozbou infekčního onemocnění ( např. TBC, HIV), jsme však povinní vykonávat resuscitaci jen stlačováním hrudníku. To samé pak platí v případě devastujícího poranění tváře a krku. Jde o protokol ERC 2010, který chrání zachránce v takejte situaci, ale stanovuje nutnost masáží srdce až do příchodu profesionálního záchranného týmu.
Efektivnější cesta
Existují ale i daleko funkčnější prostředky, které mohou pomoci výrazněji. Jen ale, pokud budou na místě události - vždy totiž o tom rozhoduje skladnost a naše ochota (či možnost) se s objemem a hmotností lékárny či batohu vůbec s sebou tahat. A pak také, bude-li je záchrance umět vůbec nějak účinně využít – sotva totiž takové záchranářské příslušenství může užít naprosto jakákoliv osoba, bez jakéhokoliv předchozího výcviku. A nemáme tím rozhodně na mysli, že by nějaký ten laický nadšenec měl po nějakém kurzu popadnout laryngoskop a pokoušet se někde zaintubovat nešťastníka… Co se týká vylepšení výbavy částečně zdravotnicky erudovaných potenciálních zachránců, je možné například si do příruční osobní lékárny pořídit zajímavou pomůcku, která vlastně nahrazuje jak roušku, tak i klasický ústní vzduchovod. Jde o zahnutou pryžovou rourku s příčným náustkem, který po aplikaci tohoto nástroje (stejné jako u klasického ústního vzduchovodu, tedy zavedení přes horní patro s následným přetočením) zamezuje přímému kontaktu úst během realizace KPR. Navíc se pak záchrance nemusí již tolik starat o prodyšnost dýchacích cest u člověka v hlubokém bezvědomí, postiženého nějakou ne moc šťastnou událostí. Také stabilita bude rozhodně lepší, než u nějakého kusu igelitu prakticky volně se povalujícího na obličeji. Jinou podobnou alternativou pak může u o něco materiálně lépe vybaveného záchranáře být např. stále častěji užívaná revoluční pomůcka, která je nesmírně funkčním klonem laringiální masky – tzv. I-Gel. Jeho použití při KPR se uvádi i ERC 2010 - vše je jen otázka prostoru v lékárně a neposlední řadě také pořizovací ceny. V případě I-Gelu jde o jakousi lopatku, kterou je po potření lubrikantem možné poměrně snadno aplikovat do úst postižené osoby. Díky anatomickému tvaru a gelovému materiálu ve spodní části dokonale dosedne na hrtan. Hloubku zavedení lze poměrně lehce kontrolovat ve vztahu k chrupu, podobně jako je tomu u klasického airway Do horní části čnící trubice pak lze jak klasicky dýchat či (viz dále) dokonce upevnit případný ambuvak.. Druhý kanál v této pomůcce, jehož vývod je umístěn přímo na jícen, navíc vyvádí případné zvratky ven a zamezuje tak jejich proniknutí do plic se všemi velmi nepříjemnými důsledky. Mírnou však komplikací je, že tento důmyslný britský produkt je hned v několika velikostech (výběr se řídí dle hmotnosti pacienta) a tudíž nelze mít u sebe jeden univerzální I-Gel – využitelný jak pro dítě, tak pro dvoumetrového vazouna...
Ambuvaky v akci
A jsme u ambuvaků. Ty se vyvinuly z prvotních kožených měchů, sloužících v počátcích snah lidstva k oživovacím experimentům, až do dnešní nepoměrně praktičtější podoby. Je to vybavení, které může bezpochyby dále posunovat naše schopnosti pomoci v popsaných případech. Zásadní bolestí ale je, že je už jen sotva dáme do malé osobní lékárny – i přes snahu výrobců o co nejskladnější design proto většinou bývá obsahem větších MEDI batohů. V současnosti existují výrobky rozličné - jak v jednorázové, poměrně laciné formě (dostupné i v ceně kolem 500ti korun), až po nesmírně sofistikované zařízení s mnoha tisícovými pořizovacími náklady. Pro naše potřeby stačí většinou první zmíněná skupina, ale s dostatečně kvalitní maskou, která dobře těsní i na větší škále velikostí obličejů a také např. u člověka s vousatým porostem. Také je výhodou průhlednost masky pro rychlé zjištění přítomnosti případných zvratků v ústní dutině.
I když podobná zařízení mohou zas podstatně zvýšit šance pro úspěšné provádění KPR, užití je však zas o něco náročnější a vyžaduje proto určitý intenzivnější odborný nácvik. Zatímco totiž předchozí příslušenství je možno nouzově využívat i případě jednoho záchrance, pro optimální využití abuvaku v KPR je už také nutná kooperace dvou osob. Zatímco jeden realizuje nepřímou srdeční masáž, druhý zaujme potřebnou pozici u hlavy a nachystá si ambuvak s maskou na obličej resuscitované osoby. Ještě donedávna se pak provozoval běžný poměr - tedy 30 stlačení a pak pauza na dva dechy, zde realizované pomocí stisknutí měchýře. Druhý ze zachránců takto především „šetřil energii“ a také se, díky masce ambuvaku, nemusel dotýkat přímo úst. Poslední dobou jsou mnohde již zaváděny nové trendy, tj. zatímco první záchranář provádí masírování, ten druhý neustále (tzn. zhruba na „každé tři“ při pomalém počítání) pomocí zařízení po celou dobu pravidelně dýchá do osoby. I když některá ze zmáčknutí hrudníků mohou občas zamezit umělému vdechu, někdy je zad díky pohybu vzhůru možné dopravit potřebný vzduch do plic a tak neustále průběžně udržovat potřebné množství kyslíku v cirkulující krvi. Právě tak dle mnoha názorů, tedy při souběžném a bez přestání vedení obou činností, tak prakticky odpadají krajně nežádoucí pauzy, v minulosti vznikající občasným vynuceným přerušováním masáže.